Existují potěry buď na bázi cementu nebo na bázi síranu vápenatého, tedy anhydritu. Oba materiály spolu mají hodně společného, v některých parametrech se ale zásadně odlišují. Anhydritový potěr umožňuje rychlé vysušování a nesmršťuje se. Cementový potěr vyžaduje pozvolné vysušování, oproti anhydritu je ale vhodný i pro vlhké a nevětrané prostory.
Největší měrou rozhodne při výběru mezi cementem a anhydritem budoucí užívání místnosti, ve které se podlaha realizuje. Počítáme-li s trvalou vlhkostí v místnosti, cement bude mnohem jistější volba, protože vyzrálý anhydrit nesmí přijít do kontaktu s vodou, jinak ztrácí pevnost a měkne, což se může nepříjemně propsat do podlahové krytiny. Více o aplikaci anhydritu například v koupelně si můžete přečíst v samostatném textu.
Po aplikaci potěru musíme pamatovat na časové možnosti a způsob, jakým se o podlahu můžeme a chceme postarat. Cementový potěr sice obsahuje méně vody při zpracování, je ale třeba velice pečlivě dohlížet na rychlost jeho vysoušení. Zaprvé při rychlém vysušování praská a kroutí se, za druhé rychlé vysychání cementového potěru v počátečním stádiu může mít za následek jeho tzv. shoření, což znamená, že cementové zrno zahydratuje jen povrchově nebo vůbec, a materiál se (už nikdy!) nespojí.
Anhydrit, přestože obsahuje více vody, může vysychat (a to i nuceně) mnohem rychleji. Máme-li například ve skladbě podlahové vytápění, je možné ho pustit abychom tak urychlili vysychání už po sedmi dnech. U cementu je nutné počkat 28 dní. Na druhou stranu, pokud podlahové vytápění ve skladbě zabudované není, může anhydritový potěr vysychat velmi dlouho. V zimních měsících třeba i půl roku.
Velký rozdíl mezi cementovým a anhydritovým potěrem je zejména ve velikostech dilatačních celků (to jsou menší části oddělené od celku dilatačními spárami). U cementového potěru je třeba dilatovat každý úsek o velikosti 3 x 3 metry v případě podlahového topení, a úsek o velikosti 6 x 6 metrů tam, kde ve skladbě podlahové topení není.
Anhydrit se dilatuje tzv. na celek. Z důvodu přerušení akustických mostů by tím celkem měla být vždy jedna místnost, přičemž dilatace se dělá v místě dveří. Umožňuje minimalizovat přenos zvuků mezi místnostmi a tím zvyšuje akustický komfort. Při správném provedení dilatace se tak minimalizuje přenos hluku a zvukové izolace jsou účinnější. Avšak anhydritový potěr zvládne, aniž by popraskal, třeba i úsek 200 metrů, proto se v praxi bohužel často na dilatace mezi místnostmi zapomíná. Přitom přerušení potěru (dilatace) v místě prahu značně přispívá také k omezení šíření kročejového hluku z místnosti do místnosti.
Dalším rozdílem mezi cementovým a anhydritovým potěrem je ve vyztužování.
U cementového potěru se poměrně často používá výztužná kari síť (svařovaná síť ze žebírkovaných tyčí z betonářské oceli), která při menších tloušťkách pomáhá při smršťování a potěr pak tolik nepraská. Naopak anhydrit většinou vyztužit nepotřebuje. Pokud je to z nějakého důvodu nutné, pak je třeba použít výztužnou síť z nerezu, aby nedocházelo ke korozi.
U anhydritových směsí je třeba dát také pozor a zamezit styku anhydritu
s hliníkem. Například u aplikace podlahového vytápění se někdy používají reflexní hliníkové fólie. Ty buď musí mít už z výroby aplikovanou polyethylenovou fólii, nebo se mezi hliník a anhydrit musí přidat další separační vrstva. Jinak okamžitě dojde k chemické reakci mezi hliníkem a sírany v anhydritu, reflexní hliníková fólie se „rozpustí“, a navíc se na povrchu vytvoří krátery po bublinách.
