Hliněné omítky a nepálené cihly
Nepálené cihly se používaly ve stavebnictví poměrně dlouhou dobu, než je na konci 19. století z větší části nahradily cihly pálené. Cihly měly tehdy uplatnění jak v obvodovém zdivu tak v interiéru. V dnešní době se nepálené cihly sice stále vyrábějí, ale v omezené míře. Nedoporučuje se je používat na obvodové zdivo, protože jsou náchylné ke vzlínající vlhkosti a tak nejsou v takovém prostředí stabilní. Proto je nutné v těchto případech konstrukci z nepálených cihel velmi pečlivě odizolovat, což bývá náročné. Na druhou stranu mají nepálené cihly velmi nízký difúzní odpor, lepší akumulační schopnosti a vylepšují vnitřní mikroklima. Proto se doporučuje jejich použití na příčky v interiéru.

Nepálené cihly je potřeba také něčím omítat. Za vhodný materiál je v tomto případě považovaná vápenná nebo hliněná omítka. Hlavním důvodem je elasticita, protože cihly jsou měkčí a tvárnější, a hlína i vápno jsou rovněž elastické materiály. Hliněná omítka (Cemix 4613 nebo 4612) je ryze přírodní, ekologicky materiál, který zlepšuje komfort bydlení, protože umí pracovat s vnitřní vlhkostí a regulovat tak vnitřní klima. Je v tomto ohledu ještě lepší, než sádrová omítka. Dále pak dokáže pohlcovat pachy a tím taktéž přispívá k lepšímu pocitu v místnosti. Věřte nebo ne, i v dnešní moderní době jsou realizace, u kterých se tyto staré praktiky a materiály používají. A nemusí se jednat pouze o omítání nepálených cihel. Například u dřevěných stropů, jejichž součástí je rákosová rohož, se rovněž aplikuje hliněná omítka. Jen je potřeba připevněnou rohož nejdřív prohodit špricem. Tento postup je velice efektivní a zaručuje, že hliněná omítka neodpadne. Hliněné omítky je možné nanášet i na nové materiály a cihelné konstrukce. Důležitá je tloušťka vrstvy hliněné omítky, která musí být alespoň 1,5 cm.

Pak bude dobře fungovat i se všemi svými pozitivními vlastnostmi. Realizace takové vrstvy je proveditelná v jednom sledu. Je třeba dát pozor na jednu věc. Jestliže se provede hliněný špric, na který se aplikuje hliněná omítka, nemusí při klasickém nahazování dobře držet. Proto se nejprve, pokud je to potřeba, provádí kontaktní tenká vrstva, která se nazývá zaškráb, a teprve potom se nanáší finální vrstva hliněné omítky. Ještě je třeba věnovat pozornost tomu, aby se každý podklad vždy dobře navlhčil. Hliněné omítky nejsou tak dobře odolné vůči otěru a navíc se na jejich filcovaném povrchu mohou drolit drobná zrníčka. Doporučuje se proto po zaschnutí omítky vzít koště a povrch omést. Ještě existuje další efektivní způsob jak tuto vlastnost hliněných omítek eliminovat. Použít fixační, nejlépe silikátový nátěr, který povrch zpevní a zabrání jeho sprašování. Případně je možné povrch omítky natřít různými oleji nebo voskem anebo se může perfektně vyhladit. Což jsou techniky, které vyžadují zručnost a zkušenost.

Většina lidí má hliněné omítky spojené pouze se starými domy a chalupami. Ale to není správné. Pro jejich pozitivní vlastnosti se zájem o ně opět zvyšuje. Třeba v Rakousku se používají i v bytových domech, především z důvodu kvalitnějšího mikroklima v interiéru. Roli sehrává také ekologické hledisko a nižší uhlíková stopa ve srovnání s vápenocementovými materiály. Bez problémů je možné je použít i na pálené cihly. Nevýhodou hliněných omítek je náročnost zpracování: špric – omítka – štuk, a každou vrstvu je důležité nechat vyzrát. A pokud chcete mít povrch hladký jako u sádrové omítky, pak je třeba povrch třikrát až čtyřikrát gletovat. To se samozřejmě promítá do ceny. Někdy se hliněná omítka probarvuje, aby se nemusela realizovat výmalba. Přes všechny zmíněné problémy jsou hliněné omítky zajímavé i v dnešní době. Nebo právě proto. Protože jsou alternativou.